
Učitelská schizofrenie aneb co se po učiteli vlastně chce
Nová blogerka na eduin.cz, gymnaziální učitelka Monika Stehlíková, komentuje názory z blogu Tomáše Feřteka Proč v Česku tak málo lidí umí dobře psát a přemýšlet (ZDE).
Pan Feřtek v článku představil priority a metody, které by se měly uplatnit při výuce předmětu český jazyk (a literatura) na základních a středních školách. S těmito metodami souhlasím, takže si říkáte, co to tedy budu psát za polemiku, když stejné priority nejen vyznávám, ale jako středoškolská profesorka i aplikuji ve výuce na gymnáziu. Zasaďme si však problematiku do širšího kontextu našeho českého školství, podívejme se na to i z jiných úhlů pohledu a využijme k našemu účelu např. postavu imaginárního excelentního mladého učitele češtiny na gymnáziu pana Jana Nováka.
Jan Novák se o češtinu a hlavně literaturu zajímal už od své střední školy, má i nějaké to umělecké cítění, dokáže vnímat beletrii i o ní mluvit a přemýšlet, a to dokonce v souvislostech. Vystudoval ji i na vysoké škole a stal se z něj nadšený učitel. Těšil se na začátky své pedagogické kariéry, měl ideály, jak v dětech bude rozvíjet právě ono zanedbávané umělecké cítění, jak je bude podněcovat osobitě interpretovat beletrii i poezii, citlivě vnímat český jazyk, hrát si s významy jeho slov a experimentovat.
Fáze prozření
S tímto elánem nastoupil na střední školu. Pročetl si školní vzdělávací program a zjistil, že pedagogická fakulta ho naučila – až na výjimky – spíše fakta, a že ho tudíž čeká hodně práce, aby si ty „vymemorované“ znalosti nějak „přeložil“ do jazyka srozumitelného jemu samému, ale hlavně do kódu svých studentů. Na počátku cítí trochu zklamání, že ho „vysoká“ mohla lépe připravit, že mohly být vypuštěny nepotřebné teoretické od života odtržené přednášky a nahrazeny něčím praktičtějším, smysluplnějším. Ale odradit se rozhodně nenechá.
Po nástupu si pečlivě připravoval pracovní listy, ve kterých byly ukázky z literárních děl i úkoly, pomocí kterých měli studenti ve vlastní tvorbě aplikovat probírané umělecké styly či přístupy ke světu, byly tam i otázky týkající se formování názorů studentů a jejich sebepoznávání. Vždyť o tom se přece všude v závazných dokumentech píše, ne? Řeknete si, tak tohle je jeden z těch ideálních a zapálených učitelů, kteří to mají v hlavě srovnané, mají koncepci, znalosti, jejich výuka je prakticky zaměřená, má pragmatický cíl a ještě je v tom všem ten tolik potřebný individuální přístup. Prostě profík, děti jsou z něj nadšené, literaturu prostě „žerou“, přemýšlejí, píší, rozšiřují se jim obzory. A ejhle, tenhle náš „Amos“ musí stát na dozoru, třeba u školního bufetu, jako nějaký sekuriťák, musí hlídat, zda se děti přezouvají, a běda jim, když ne – musí je zapsat do třídní knihy, vytisknout důtku, když přijdou pozdě, musí je honit jako policajt zpátky do školní budovy, když ji kvůli kouření o přestávce opustí, musí po každé hodině zkontrolovat, zda ve třídě nezůstal náhodou papírek na zemi (není to úkol spíš pro uklízečku?) či mírně posunutá židle. Za to by se totiž mohl octnout na nástěnce s černým puntíkem. Říkáte si, to je přece jeho práce! Jenže co když se v hodině tak ponořil do tématu, že je pro něj (a pro koho by nebylo) těžké se okamžitě „přešaltovat“?
Náš Jan Novák je ale tak zapálený a má tak dobré vztahy se studenty, že všechny ty „administrativní“ práce (kterých je mimochodem skutečně stále víc a učiteli pomalu nezbývá čas se dále rozvíjet v oboru, když má k tomu navíc třeba ještě rodinu, na což má právo, je to člověk jako my všichni ostatní) bere jako nutné zlo a „skousne“ je. Čeká ho ale další rozčarování. Státní maturita.
Fáze zklamání
Ano, Kafku probírali detailně, studenti si umí vybavit „kafkovský pocit“, pocit osamění moderního člověka i si uvědomují aktualizaci Kafkova motivu člověka drceného neznámou mocí a nevyzpytatelným systémem. Snad pár z jeho studentů pochopilo i nábožensko-filozofickou interpretaci Kafkova Procesu, Proces si i sami přečetli a zapsali o něm své vlastní reflexe z četby. Jenže – v didaktickém testu, který připravují zaměstnanci společnosti Cermat, je otázka, aby studenti přiřadili Kafku k uměleckému uskupení, tedy otázka, která vůbec netestuje pochopení, a už vůbec ne převedení Kafkových myšlenek do vlastního života, ale prachobyčejnou „našprtanou“ znalost autora a jeho směru. Když si didaktický test projde celý, zjistí, že téměř 40% otázek vůbec nekoresponduje s filozofií rámcového vzdělávacího programu. Řekne si – zmatek, co s tím? Přece nechce, aby jeho studenti, kteří jsou tak šikovní a které má tolik rád, neprošli maturitní zkouškou. A navíc u přijímacího řízení na vysoké školy se taky většinou požadují encyklopedické znalosti. Zmatek na druhou. To jim přece nemůže udělat! A tak začne rok od roku slevovat ze své originální koncepce. Učí tedy i to, o čem je sám přesvědčen, že je to k ničemu, protože „je to v testech“. Ale ve škole ještě zůstává. Stále má ještě ideály.
Čeká ho další zklamání. Narazí na studenty, kteří zkrátka přemýšlet a rozvíjet se nechtějí. Chtějí se věci bezmyšlenkovitě „našprtat“, „prolézt“, chtějí „papír“ a ze školy „vypadnout“. Není se čemu divit, tak to přece v naší společnosti chodí, vidí to všude kolem sebe, prodejné tituly, zdiskreditované vysoké školství. Souhlasíme s těmi studenty. Proč by měli umět něco navíc než pár pravidel gramatiky, vždyť v naší zemi neplatí – tak jako už v mnohých jiných – že vzdělání a celkový rozhled, nedejbože slušnost a čestné jednání jim přinese uznání a společenské postavení, zajistí dobré příjmy. Není to v naší zemi spíš naopak? Snad i právem, masírováni mediální propagandou, si řeknou, že toto všechno je k ničemu. Má je Jan Novák přemlouvat?
Fáze frustrace
Další „ránu“ mu zasadí zjištění, že i když učí své studenty psát a přemýšlet, jeho plat je menší, než je plat jeho kolegy, který učí už léta, který navíc už rezignoval, své hodiny si „odkroutí“ tím, že nadiktuje fakta snad ještě ze svého sešitu ze středoškolských let. Vedení školy povětšinou takovému učiteli ani nevytkne, že by měl učit v duchu rámcového vzdělávacího programu, a ještě bere víc, protože má delší praxi, tudíž přece automaticky musí učit líp (nechceme sklouznout ke stereotypům, uznáváme, že mnozí mladí třeba dobře učit neumí a staří učí výborně, výjimky existují vždycky, jde nám o statistiku). A taky se setká dříve nebo později se záští některých kolegů. Tu a tam zaslechne nějakou pomluvu, která pramení ze závisti těch méně schopných. (Ano, namítnete, to je přece všude…)
Fáze útěku
Jan Novák zkrátka učí moderně, kreativně, flexibilně (to jsou přece ta klíčová slova, která se ve všech dokumentech skloňují), dokonce propojuje školu s ostatním světem, občas do školy pozve osobnost ze společenského života, nejčastěji nějakého spisovatele, aby studenti viděli, že literární umění není záležitost učebnice a čítanky, ale že je to něco živoucího. Ale je mu už třicet, chce si založit rodinu. Taky už nechce bydlet v podnájmu, vždyť přece pracuje dobře. Jak má ale osobní touhy (shodneme se, že na ně má právo, nebudeme chtít po učiteli, aby se obětoval, ani v ostatních profesích se nikdo neobětuje) skloubit se svými příjmy? Zvláště v Praze, kde je vážně draho. Dá mu banka hypotéku, když přinese potvrzené příjmy ve výši 22 000 hrubého? Nedá. Pan Novák ze školství odchází.
Všechny ty překážky, které vyplývají z toho, že školství – základní, střední i vysoké – nemá jednotnou koncepci, že je to veskrze nelogický systém, kde není jasné ani to, co se vlastně po učiteli chce, způsobí, že každý na začátku dobrý učitel se dostane do stavu blízkého schizofrenii, po kterém buď rezignovaně zůstává, nebo ze školy odchází. A obdiv pro ty, kteří nepatří ani do jedné skupiny a zapáleně si učí dál!
Systém školství potřebuje mozek, který vytvoří už konečně jasnou koncepci, kde už nebudou absurdity, nelogičnosti a nesmyslnosti. Ten mozek ale musí být poučený, musí to být mozek skutečného odborníka, který bude mít i dobrý a nesobecký cíl – skutečně školství pomoci a ne jen zviditelnit sebe či svoji firmu nebo organizaci. Zatím jsme svědky většinou toho, že se jen kritizují učitelé, jejich neschopnost, nemodernost, odtrženost od života, často se povolaným kritizovat cítí kdekdo, hlavně ti, kteří, ať prominou, nepronikli do „systému“, a nemohou proto mít adekvátní názor.
24 Komentáře
Ano, s láskou vzpomínám na první polovinu devadesátých let, kdy jsme „jen“ učili podle osnov, které zabíraly dvě třetiny výuky a zbytek byl na úvaze vyučujícího, byli jsme považováni za dostatečně iteligentní, abychom si s tím poradili…Pak někoho chytrého zřejmě napadlo, že nejsme a že je nutno to vylepšovat, nějak mám pocit, že čím víc shora zlepšují a nutí k tomu učitele i žáky, tím víc to jde do kopru…
Naprostý souhlas! Obávám se ale, že ty šťastné roky se už nikdy nevrátí, ačkoli na ně s radostí vzpomínáme my i studenti jako na dobu, kdy se učilo s chutí a naučilo.
Moc hezky a pravdivě napsáno. Tleskám!
V podstatě vše se objevuje v diskusích na Eduinu o maturitách (konkrétně nesmyslném didaktickém testu z ČJ – ale kupodivu někteří erudovaní češtináři jej hájí).
Za platy podle věku nás učitele odbory přesvědčují ke stávce a významná část opravdu čas o času symbolicky stávkuje (dlouho ne, přišli by o prachy).
Jsem matematik, z učitelů na gymplu vzpomínám po 35 letech na 2 – matematika a češtinářku, která nás vodila do kina na Felliniho, Sauru, Wajdu, Antonioniho, seznamovala nás s dílem polozákazaného Hrabala, Pavla a já během roku přečetl všechny jejich díla. Tito učitele trvale ovlivnili můj život, a to učili v době normalizace 70. let a to si dokážete představit, jak to mohli pojat.
Jo, oba byli postupně ze školství odejiti, u mé maturity už nebyli.
Z toho, co učitele musí dnes učit k maturitě z češtiny, mě jímá hrůza a znám přístup svých synů i studentů. K odmaturování za 3 jim stačí zvládnout CTRL+C, CTRL+V. Jejich „práce“ do hodin jim tisknu. Odpověď zní: To stačí. Synové žádnou knížku k maturitě nepřečetli.
Děkuji za reakci. Je to celé hrozně složité. Já jsem chtěla poukázat na to, jak jednotlivosti si sobě odporují a neexistuje jednotná koncepce: ani na úrovni vlády, ale často ani na úrovni vedení jednotlivých škol. Buď není v návalu administrativy ve vedení školy čas (neexistuje efektivní manažerská struktura) nebo chuť nebo kompetentnost.
A právě to nedostatečné vedení a kontrola, ať už z jakéhokoli důvodu, umožňuje,aby ve školství byli i učitelé podprůměrní, kteří nenaučí, nezaujmou, nepřesvědčí, tolerují, jak píšete to, že studenti nemusí (jak uvádíte na příkladu svých dětí) přečíst k maturitě ani jednu knížku a že hodně prací zpracovaly „metodou“ ctrl c, ctrl v. V konkurenčním prostředí firem, zvláště když je majitelem jedna osoba, se po pracovnících vyžaduje, aby měli výsledky. Na druhou stranu se vyskytuje často to, že lidé se v běžných pracích, na běžných pozicích, taky moc „nepředřou“. Záleží na firmě i na jednotlivcích. I v jiné branži jsou lidé podprůměrní, nevýkonní, nesamostatní, kteří mají radši rutinu než přílišné inovace. To povětšinou nikdo nekritizuje, protože je to soukromá věc každé firmy. Když jsou takoví lidé ve škole, víc se na ně nadává, víc se to kritizuje.
A pokud jde o učitele češtiny a literatury, je to ještě náročnější, protože jde svým způsobem o vedení k aktivnímu čtenářství, k formování názorů, k vnímání literárního umění. Ideálně sám učitel by měl být vlastně tak trochu umělec, aby mohl děti strhnout (byla jím nejspíš i Vaše profesorka, na kterou vzpomínáte). Ale jak můžete po „umělci“ chtít, aby zároveň dělal tu školní rutinu? Kolik je v běžné populaci „umělců“? Jak zajistit, aby zrovna ve škole jich bylo neobvykle víc? Kde je vůbec vzít v dnešní době? Jak je odměňovat a motivovat, když motivační programy ve škole neexistují? (Nejsou peníze? Není na ně čas?)
Není to příliš troufalé vyžadovat po učitelích, aby byli světlou výjimkou vybočující z průměru většinové společnosti?
Nevím.
Dost dobře nechápu, proč by mezi učiteli mělo být množství lidí typu Superman / Superwoman (aby se dámy neurazily). I mezi nimi jsou a vždycky budou lidé průměrní a podprůměrní a tím, jak se společnost učitelům jako celku chová, se bude tento poměr měnit. Stačí se podívat, kdo jde dnes na PF, stačí navštívit jejich vystoupení v hodinách. A z těchto lidí se mají rekrutovat kvalitní učitelé??? Až konečně někomu dojde, že zaplatit učitele dobře se vyplatí, pak nastane příliv těch výborných. Jenže co by pak dělali různí pánové a dámy na ministerstvu a jiných institucích, o všelijakých pofiderních internetových portálech nemluvě?
Ale zaroven se budou platit ti prumerni a podprumerni (na dnesni urnovni) velmi dlouho, a zvysit prumerny plat ucitele o 1000 Kc stoji tolik, co si jeste nikdy zadny ministr skolstvi nevydupal.
Článek se mi líbí a vcelku s ním souhlasím. Zdá se, že od natočení filmu Škola základ života se ve školství zase tak moc nezměnilo. K tomu, že všichni se nenechají pro češtinu nadchnout, bych zvolil přístup Neila ze školy Summerhill, který nechal tvořivé kluky, aby většinu školního času trávili v dílnách a rozvíjeli se v tom, co je bavilo. Stali se z nich vyhledávaní řemeslníci a co je ještě důležitější rozvinulo se jim zdravé sebevědomí. Číst a psát se také naučili, ale proti jiným žákům neměli žádné literární ambice. Tato škola jim umožnila odpovědně spoluvytvářet svoje vlastní kurikulum, tedy pravou součást jejich kurikula vitae.
Nina
Sdílím Vaše pocity, ale obávám se, že je to věčný boj s průměrností a rutinou, který, jak se zdá bude ještě nějakou dobu trvat. Budou vždy v každém sboru ti progresivní a ti, kteří budou učit rutinně a podle svých starých příprav, které si kdysi na začátku své učitelské dráhy vytvořili? Moje zkušenost mi napovídá, že alespoň na státních školách tato schizofrenie přetrvává. Podle mého názoru, ale záleží na tom, jaký trend ředitel školy zvolí, on sestavuje tým, on udává hlavní linii, kam škola směřuje tím, že dokáže v nabídce kvalitní učitele vybrat a když je získá, bude je na škole dále podporovat, udrží si je a dá jasně najevo, jakou cestou se „jeho“ škola bude dále ubírat.
Další otázkou je nejednotnost výstupů ze středních škol a následných požadavků při přijímacím řízení na VŠ. Je vůbec možné sjednotit v systému požadavky k výstupu z jednotlivých úrovní škol, rozvolnit přijímací řízení na VŠ?
Kapacitně na tento krok naše VŠ připraveno očividně není.
Co se týká vlastní výuky češtiny na SŠ, myslím si, pokud budu reagovat zcela konkrétně na argumenty Moniky, že umět zařadit dílo ke směru je součástí toho, co se má student ve škole naučit. To už říkal F.X.Šalda, že je třeba dílo vnímat komplexně (doba, filosofie, okolnosti vzniku, vliv), a to sami studenti nevymyslí, to jim musím vysvětlit já a mám z toho potěšení, baví mě to. Učím mezipředmětově. Mnoho mých studentů, ne všichni, o to se snažím, aby jich bylo stále víc, stále hledám způsoby, jak jim látku předat, co po nich chtít, aby mě přesvědčili o tom, že dílo opravdu chápou, umí rozebrat dílo po stránce emoční, významové, etické, dobové, jazykové…A UMĚT DĚTI STRHNOUT JE DAR, podaří se mi to tehdy, když mě dílo osloví, když mám motivaci pracovat.
Já osobně postrádám poslední dobou motivaci a jasnou podporu progresivního způsobu výuky na středních školách obecně. Školní vzdělávací plány tuto cestu začaly a umožnily, ale jejich naplňování nemůže zůstat jenom na hrstce statečných, kteří se navíc perou o místo na slunci s těmi, kteří třímají v ruce své staré přípravy a na vše mají jasnou odpověď. To je opravdu vyčerpávající. Jedno z řešení je motivační školení jenom s kolegy, kteří mají zájem. Ale to je stále, domnívám se, v kompetenci konkrétní školy, a je to jenom dílčí postup.
Děkuji za příspěvek. Pokud jde o ten příklad přiřazení autora ke směru, který jsem uvedla ve svém článku, to je jediné, na čem se asi stoprocentně neshodneme. Pochopitelně, říkal to už Šalda, ale pochybuji, že o tom mluvil v rámci didaktiky češtiny na střední škole. A také jde o určení si priorit ve výuce, protože to je důležité, směrů, autorů a děl je k probírání tolik, že je potřeba zvažovat s rozmyslem, co skutečně studentům prospěje vědět, co je obohatí, co je rozvine a předávat jim spíš to, co si nemohou jedním kliknutím zjistit sami na internetu. Z toho mi vychází, že jim chci předat pochopení, případně, souhlasně s Vámi, pochopení směru. Zde je ale právě to riziko, na které jsem chtěla upozornit. Jak odlišit testování POCHOPENÍ stylu a PROSTÉHO NAUČENÍ SE NÁZVU SMĚRU A AUTORA bez pochopení? Chtěla jsem poukázat na to, že často jsou testovány právě ty encyklopedické znalosti, protože je obecně mnohem složitější připravit test, který by testoval dovednosti a osobnostní a názorový rozvoj. Nechtěla jsem tvrdit, že se testují POUZE znalosti,spíše to,že testovat SKUTEČNÝ posun studentů je velmi náročné, a proto se tím tvůrci testů moc nezabývají. Proč by třeba součástí maturity z češtiny nemohla být praktická zkouška – stejně jako je tomu u zkoušky z hudební a výtvarné výchovy? Vždyť literární umění je taky především umění, stejně jako umění hudební či výtvarné.
Tážete se, paní kolegyně, „Proč by třeba součástí maturity z češtiny nemohla být praktická zkouška – stejně jako je tomu u zkoušky z hudební a výtvarné výchovy?“ Přiznávám se, že otázce moc nerozumím, protože praktická zkouška přece součástí je – je to písemná maturitní práce.
Jestli máte na mysli napsání „literárního“ díl(k)a
– odpověď je přece jasná. Protože maturovat z češtiny musí všichni povinně a ne všichni mají to, co je zapotřebí, tedy talent. Kdyby zůstala povinná maturita z jazyka a komunikace, z literatury by byla volitelná, jistě by bylo lze něco podobného požadovat.
Vaše paralela s hudební výchovou ovšem trošičku kulhá – k maturitě z ní stačí, aby žák „pouze“ reprodukoval, nemusí produkovat, komponovat, tvořit hudební dílo. Výtvarník či literát oproti tomu musí vytvořit svébytné dílo; tím nijak nesnižuji důležitost hudební intepretace nebo její obtížnost, i u ní musí být umělec tvořivý, ale jde o tvořivost poněkud odlišnou.
Písemná práce o 250 slovech třeba na téma Jak se pečou palačinky je podle Vás absolvenská práce žáka 6. třídy ZŠ nebo maturanta gymnázia? Takže zatím mluvíme o parodii písemné práce. Stačí si vzpomenout, co museli napsat maturanti před 30 lety. Hodně jsme za tu dobu klesli.
Nejsem si jist, jestli jako nečeštinář dokážete adekvátně rozlišit, co je a co není parodie písemné práce. Školství se totiž mění, stejně jako celá společnost, s tím se mění i struktura maturitní zkoušky a to, co daná zkouška sleduje. Proto bych kupř. o poklesu až tak nemluvil – jestliže dnes studuje nějakou formu VŠ (VOŠ) 60-70 % ročníku, pak je jasné, že přibližně stejný počet, ba pravděpodobně o něco vyšší, bude na středních školách s maturitou. Na sklonku bolševické éry VŠ studovalo cca 17 % ročníku. Gaussova křivka rozložení inteligence v populaci však platí nezávisle na režimu, takže je jasné, jaké je složení současných středo a vysokoškoláků ve srovnání s dobou před 30 lety a proč nemůžete u všech absolventů SŠ očekávat totéž, co dokázali před těmi 30 lety.
Budete se divit, ale spousta lidí nebyla schopna adekvátně napsat ani ten recept na přípravu palačinek (mimochodem nepečou se, ale smaží – byl byste penalizován kritériu 3B). Navíc kolikrát jste v životě psal text podobný klasické maturitní práci z ČJ? Jendou? Dvakrát? Kolikrát se musíte v běžném životě vypořádávat s recepty, zprávami, popisy, rozvahami atd.? Máme učit češtinu odtrženě od reality a žít v domnění, že cílem komunikační výchovy je produkce spisovatelů? Stát řekl, že chce měřítko, nepodkročitelné minimum pro všechny typy SŠ s maturitou, protože jakmile maturitu máte, můžete se hlásit ke studiu na jakékoli VŠ. Nejsou totiž VŠ po absolventy gymnázií, VŠ pro absolventy středních odborných škol a VŠ pro učně s maturitou. Proto jedna maturita pro všechny (připomínám ještě politiky pohřbený původní koncept dvou úrovní). Každá škola má samozřejmě možnost udělat si profilovou zkoušku a v ní písemku třeba na 6 hodin.
Jestli máte pocit, že současný stav školství naučí maturanty se vyjadřovat písemně i pro ty nejbanálnější potřeby praxe (spisovatelství, tam ani nedohlédnu), tak OK.
V životě moc často nepíšete maturitní práce rozdělený naprosto přesně podle 20 stylů a zkoumáte neustále každé slovíčko, jestli nevybočuje. Píšete v práci denně něco, co musí zachytit podstatu věci a čemu musí ostatní rozumět.
Myslím, že většina maturantů toto na konci studia SŠ neumí (nemluvím o prestižních gymnáziích, ti určitě ano).
Čtu to denně od svých studentů.
„To už říkal F.X.Šalda, že je třeba dílo vnímat komplexně (doba, filosofie, okolnosti vzniku, vliv), a to sami studenti nevymyslí, to jim musím vysvětlit já a mám z toho potěšení, baví mě to.“
Já mám pocit, že u díla (kniha, film) je krom toho, co jste vyjmenovala, důležitý ještě jeden aspekt. Aby každý vyjádřil, jak jej dílo ovlivnilo, jaké hodnoty mu ukázalo, jak je posunulo v dnešní době, v ideálním případě má dílo účinek katarze. Tady není co vysvětlovat, tady je důležité dílo individuálně vnímat, diskutovat o něm. Skoro se to nedělá. Vemte si maturitu ústní zkoušku z češtiny. Ta to ani nežádá.
A přitom je jedna z nejdůležitějších funkcí nadčasového umění.
Artové filmy těžko nacházejí diváky, protože většina národa pasivně filmy konzumuje (spolu popcornem). Nemám nic proti jiným filmům, ať vznikají, ať na ně lidi chodí. Ale do školních osnov patří umění a hlavně schopnost o něm diskutovat, hledat v něm hodnoty. Jinak se společnost ochuzuje.
Děcka mi říkaj, psali jsme písemku z Osudu člověka od Šolochova. Říkám proč ? Aby se ověřilo, že jsme to četli. A četli? Ne, nikdo. A jaký ta kniha má význam pro dnešek ? Nevím, my to psali z obsahu.
Já ji taky nečetl v době mé školní docházky (70. léta), asi tušíte proč. Nevím, zda je to dobrá kniha či ne, nevím, jaký je její význam. Byla to povinná četba. Možná mi takto popravili dobrou knihu, možná nestojí za přečtení. Přesně tak se to ale nemá dělat. My jen papouškovali (česky i rusky), o čem je. To stačilo.
Psat pisemku z obsahu knihy mi prijde absurdni, mam literaturu rada, ale tady bych utekla. Kniha nam neco sdeluje, kazdemu neco trochu jineho, i kdyz zaklad je stejny. A o tom mame mluvit, to mame hodnotit, nemohu mluvit o tom, jake myslenky ci hodnoty mi kniha predala, pokud jsem ji necetl/a, precteni je pouze zaklad, testuji- li vsak pouze obsah, je to na urovni ditete z 1. stupne ZS. Na SS musim pozadovat treba tristrankovou ctenarskou dilnu ( ctenarske reflexe) a hodnotit i uroven jazykoveho vyjadrovani..
Souhlasím plně, obávám se, že to maturita (ústní) takto nedělá, protože by se to muselo dělat i v průběhu roku.
Nebo ty Vámi napsané myšlenky ústní maturita naplňuje?
Nenaplňuje,ale vzhledem k tomu, že pracovní listy k UMZ píší sami učitelé, je tam jisté pole působnosti.( A myslím si, že ve výsledku na kvalitních gymnáziích budou nesrovnatelně náročnější úkoly než např. na podprůměrném učilišti, tipuji). Pak to ale zase není státní maturita. Další absurdnost. Upřímně, když jsem nastoupila do školy (po „firemní“ pauze), můj mozek státní maturitu vůbec nemohl pochopit. Státní maturita a pracovní listy si píší učitelé? A taky opravují slohovky? Státní maturita stejná na učilišti i na gymnáziu? ….
Pochopitelně, státní maturita je dnes postavena tak, aby šla vyhodnotit počítačem, tedy značně (až deformačně) zjednodušující.
Kdy v životě na otázku je přesně (právě jedna) odpověď správná – k čemu to studenty navádíme?
Jedna úroveň pro nadstavby, učiliště a prestižní gymnázia – to je demotivující for.
Odmaturovat jen z uzavřených otázek z matematiky je přímý návod na opisování, studenti to dobře pochopili a secvičují si takové gesta pro vyplnění, že i když učitel přímo na ně kouká, tak nezmůže (= nedokáže) nic.
Za hodně peněz fraška.
Matikáři myslím většinově maturitu z matiky v stávající formě neobhajují, kolegové češtináři z Asociace naopak ano, i když maturitu z češtiny považují za ještě větší pasqil než z matematiky.
Ale učitele tlak na změnu nemají. Takže budou zase kosmetické změny (díky aspoň za ně, bo ten první dobešovský rok maturit – to byl superúlet, nyní je to po tlaku studentů a některých učitelů díky platformě a pomoci Eduinu stran zveřejňování testů a výsledků, protokolech o výsledcích pro studenty atd. aspoň v úrovní, že se za to učitel nemusí před studenty stydět.
Líbí se mi maturita z cizích jazyků, ale i ta je pro gymply snadná.
Krom šedé konformity či odchodu, existuje ještě jeden způsob. První tři roky učit inspirativně, maturitní ročník pak tvrdě připravovat na testy. Mně to funguje. ( Nutná spolupráce kolegů, žáků a rodičů.)
L. Schnirch 6.3.2014
Netvrdím ani náhodou, že je výuka stylistiky na středních školách v pořádku, pravý stav věcí ukázal rok 2012 a centrální hodnocení PP; jen jsem se ohradil proti Vašemu tvrzení, že současná podoba písemné maturitní práce z ČJ je parodií. Je zkrátka jiná, sleduje jíné cíle než před 30 lety, stejně jako je jiné složení žáků středních škol s maturitou. Buď ustoupíme od konceptu masifikace vzdělání směrem ke konceptu jeho exkluzivity, nebo se naučíme přijímat i negativní průvodní jevy s ním spjaté a vynasnažíme se je eliminovat.
Napomoci by mohl promyšlený kariérní řád, nebo spíše vznik promyšleného konceptu postgraduálního vzdělávání učitelů – češtináři by v jeho rámci např. museli projít kompletním RWCT a tvůrčím psaním atd. To je ovšem v českých podmínkách pouhé fantazírování, bohužel…
Sleduje jiné cíle než před 30 lety. Souhlasím. Ono ani před 30 lety ta písemka nebyla něco, co by v praxi člověk uplatnil – v tom taky s Vámi souhlasím.
Jen si myslím, že dnes, když už ta písemka je o 250 slovech, by měla být mnohem větší váha na obsah, hodnotě napsaného, mělo by více prověřit názory a hodnoty, které maturant během studia získal.
Plytké téma, kde se hlavně hodnotí, aby slovíčko nevybočilo ze stylu (prioritně),poté gramatika a až poté obsah vede k tomu, že se studium zaměřuje na dodržení pravidel stylu, ale k velmi plytkým (neriskantním, bez názoru) pracím, které snadno projdou.
Čtu výsledky studia jako zadavatel u těch, co odevzdají PP rychle. Přijde mi to jako psaní na ZŠ. Existují výjimka, pochopitelně, mluvím o většině.
A právě rok 2012 a centrální hodnocení tomu dalo další ránu. Nedodržení tématu a stylu, za 5 bez diskuse.
Když nedodržíte téma, píšete o něčem jiném, než máte. Šéf Vám v práci zadá napsat inzerát, v němž firma nabízí k prodeji nemovitost. Vy napíšete, že chcete nemovitost koupit. Co Vám asi tak šéf řekne? Splnil jste zadání? Pochválí Vás? Ani náhodou. Budete rád, když Vás nevyhodí jako neschopného troubu.
Analogicky je to s útvarem – když místo žádosti o zapůjčení prostor pro reprezentační akci napíšete úvahu o významu prostor pro reprezentační akci – bude to podle Vás v pořádku? Docílil jste toho, čeho jste dle zadání docílit měl? Nikoliv.
Co Vám pak připadá nepochopitelného na tom, že se trvalo a trvá na dodržení těchto dvou elementárních zásad, platných i v době před 30 lety?
Mimochodem jak chcete hodnotit žákovy názory a hodnoty? To je přece absurdní, notabene má-li tak být činěno objektivně. Mě jako hodnotitele nezajímají studentovy názory (pokud neporušuje zákon), nemohu je hodnotit, ani nesmím. Mohu a mám ovšem hodnotit to, jak je prezentuje, logiku, soudržnost textu, znalost pravopisu, naplnění útvaru a stylu. Z toho, co píšete, je jasné, že problematice hodnocení PP nerozumíte, a proto vyvozujete nesprávné závěry. Je to pochopitelné – vzhledem k tomu, že nejste češtinář (a já Vám to také nikterak nevyčítám). Ano, mnoho prací je plytkých, protože takoví jsou jejich tvůrci, mnohdy jedou na jistotu, neriskují – tak jako v běžném životě. To ale není problém (chyba) systému prací a jejich hodnocení.
Pochopitelně nehodnotíte názory, ale hodnotíte, zda vůbec nějaký názor student má a jestli to má hlavu a patu (jestli jej umí doložit argumenty atd.)
Prodat a koupit nemovitost – to snad chápete, že není vybočení slovíčka z útvaru. To jen zesměšňujete, neberu Vám to, je to Vaše argumentace.
Taková zpráva i v novinách je často o budoucnosti (co bude), ne co bylo. I novináři v tom mají hokej. A pak stačí pár sloves v budoucím čase ve zprávě….
Žádost a úvaha – dost divoká záměna. Ale vyprávění a úvaha a další lehce zaměnitelné, umíte vybrat sám dvojice, které nejsou extrémy, které rád uvádíte. Nepotřebujete moji nápovědu.
Nejsem češtinář, nerozumím hodnocení PP. Máte pravdu. Ale plytkost poznám, na to češtinář být nemusím. A systémem hodnocení PP maturit plytkost projde (ne za 1, ale za 2, za 3 či 4 hravě).
Pokud Vám to češtinářům stačí, OK.
Já se tím netrápím, přeji studentům, aby maturitou prošli.
P.S. Vím, že někteří napíšou výbornou PP.
Napsal jste „Nedodržení tématu a stylu, za 5 bez diskuse.“ Dodržení tématu a útvaru či komunikační situace (nikoliv stylu) jsou dva základní požadavky, které jste zpochybnil. Já jsem uvedl dva příklady, které měly demonstrovat oprávněnost toho, že prokazatelné nedodržení útvaru má být hodnoceno nedostatečnou. Není v tom žádné zesměšňování.
„Vybočení slovíčka z útvaru“ – resp. sankcionování špatné práce se slovní zásobou je také ve slohu zcela běžné – jak by se Vám líbilo „Huvažujme reálňoučkou funkcičku f jedný reálný proměnný definovaný…“? Do odborného stylu zkrátka patří jen neutrální spisovná slovní zásoba. Bez diskuse. Psaní není plácání na hubě, má svá pravidla. Žák si má z 10 útvarů a témat vybrat to, které ovládá. Jestli neumí ani jedno, maturitu si nezaslouží.
Nemohu s Vámi souhlasit v tom, že je zaměnitelná úvaha a vyprávění. Ani náhodou. Toho si musí být vědom každý maturant. Samozřejmě je možné napsat vyprávění obsahující úvahu, ale to není záměna. Základní útvary, které se do zadádní PP dávají, jsou většinou neproblematické, nebo se pracuje s pojmem „komunikační situace“, kde je velká tolerance při hodnocení.
Myšlenková závažnost je hodnocena v prvním kritériu, jednom ze šesti, takže jde-li o práci opravdu plytkou, ale jinak napsanou bez chyb, je možné získat 26 bodů, tedy chvalitebnou (ovšem známky za dílčí části zkoušky se nedávají). A je to tak dobře – jak chcete srovnatelně hodnotit myšlenkovou úroveň? Kde ji budete mít např. u popisu odborného? To co si zřejmě představujete Vy, by znamenalo zavést do PP z češtiny principy mezinárodní maturity IB, kde se piluje pár útvarů a komunikační strategie atd., což by bylo velmi komplikované vzhledem k české stylistické škole a tradici.
Zkrátka a dobře – hodnocení maturitních PP je poměrně komplikovaná odborná věc, do které ovšem kdekdo mluví a domnívá se, že mu rozumí, i když je opak pravdou. A mimochodem – nikdo v roce 2012 nevyletěl, pokud použil ve zprávě budoucí čas (ačkoliv v každé učebnici češtiny pro ZŠ a SŠ najdete poučení, že zpráva je v čase minulém, oznámení v budoucím; jistě, existují výjimky typu oznámení o promoci, svatební oznámení, kde se píše o tom, co se již stalo, ale to jsou marginália).