Známky zabíjejí vnitřní motivaci
Když jsem ještě učila češtinu na jednom pražském gymnáziu, snažila jsem se pochopit, proč jsou studenti školou tolik otrávení, proč je potřeba je stále motivovat a přesvědčovat k aspoň trochu pozitivnímu přístupu. Ne že by v hodinách nepracovali, pracovali, ale pro mě to pořád nebylo to ono. Pracovali kvůli mně, kvůli známkám. Docházelo i na skutečné absurdity. Jedna moje třída vyloženě neměla ráda chemii. Jednou jsem vymyslela takovou domácí aktivitu pro svůj předmět. Cílem bylo podívat se na jakékoli video s vystoupením TED ve francouzštině (byli to pokročilí studenti) a volně se inspirovat pro vlastní prezentaci na téma, které si studenti sami vyberou, které je zajímá. Tedy velmi volně zadané, bylo ponecháno mnoho prostoru pro nápaditost a kreativitu. Ani to nebylo v tomto případě na známky. Co se ale stalo? Skoro nikdo nebyl připraven, protože ten samý den se psal velký test – z neoblíbené – chemie. Pro mě další důvod pro to snažit se pochopit, co se za tímto „fungováním“ studentů skrývá.
Studenti se zkrátka učili hlavně pro známky, až na výjimky chtěli mít přijatelné vysvědčení, udělat maturitu a dostat se na vysokou školu. V pořádku, řeknete, tak to má přece být. Jistě, ale jen do určité míry. Mně osobně tam chybí chuť poznávat a učit se, skutečné nadšení z objevování, z hledání souvislostí, radost ze samotného procesu učení.
Kde se stala chyba? Vždyť přece každé malé dítě je přirozeně zvídavé a od narození nedělá nic jiného než, že se nadšeně a s veškerou svojí energií učí, objevuje, poznává, někdy se do života doslova vrhá po hlavě.
V tomto ohledu bych ráda zmínila jeden symbolický příběh, který nám na školení vyprávěla ředitelka školy Solvik a jedna ze zakladatelek intuitivní pedagogiky Merete Lövlie. Paní učitelka, mohl by to být ale stejně tak pan učitel, dala dětem na prvním stupni za úkol nakreslit kytičku. Víc neřekla. Děti se nadšeně pustily do kreslení. Kreslení je tvoření, sebevyjádření, příležitostí utvářet dětskou osobnost a to děti moc baví. Po chvilce paní učitelka děti obcházela, a protože sama měla nejraději modrou barvu, okamžitě zvedla obrázek jedné, která nakreslila modrou kytku. Dávala ho za vzor a obdivovala ho. Druhá holčička, která také nakreslila modrou kytku, měla pocit, že neumí kreslit a začala pochybovat o svém obrázku. Další, která nakreslila kytku červenou, měla pocit, že udělala chybu, byla smutná, pocítila k pochválené dívce zášť a řekla si, že už radši nikdy kreslit nebude.
Co se stalo? Byla narušena vnitřní motivace dětí. Příště už nebudou kreslit stejným způsobem, příště už nebudou kreslit přirozeně a spontánně kvůli radosti ze sebevyjádření, ale kvůli vnějším měřítkům, anebo nebudou tvořit vůbec. Vnitřní motivace bude nahrazena vnější, ve školním prostředí tedy známkami a odměnami a tresty. A to způsobí, že činnosti přestanou děti bavit. A i kdyby je bavily, tlak srovnávání jim bude motivaci snižovat.
O co tedy jde – o to, kdo nakreslí nejhezčí obrázek, nebo o to, aby se každé dítě přirozeně rozvíjelo v činnostech, vyvíjela se jeho osobnost, radovalo se z vlastního tvoření? A kdo je tak smělý, aby určil pravidla, podle kterých se vybere nejlepší obrázek? Lze vůbec naše výtvory srovnávat, absurdně řečeno, lze srovnávat, kdo má lepší sebevyjádření? Není obrázek prostě sám o sobě skvělý jenom proto, že se k jeho nakreslení přistoupilo s vážností i hravostí a opravdovostí, že byl nakreslen nejlépe, jak mohl být daným dítětem nakreslen a že dítěti přineslo toto tvoření radost? Známky totiž brzdí skutečný rozvoj dítěte, zabíjejí jeho vnitřní motivaci. Bez vnitřní motivace se ale budeme podobat spíš robotům, kteří vykonávají jen to, co se po nich chce. Nepřipomíná vám to něco?
13 komentářů
V životě se s nimi nikdo párat nebude. Až nastoupí do práce, tak jim jejich šéf obrazně řekne, aby nakreslili modrou kytičku, 12cm velkou se dvěma zelenými lístečky a odevzdali do 12:00. A očekává přesně tuhle kytičku v ten daný čas. Možná budou mít kreativní profesi a šéf jim obrazně řekne, aby navrhli výzdobu obývacího pokoje. A očekává obývací pokoj, je jedno, že by zrovna někdo chtěl designovat kuchyň. Upřímně v práci mám spoustu kreativních lidí, kreativně vymýšlejících kraviny, místo toho, aby plnili úkoly. Sebedisciplína je to, co potřebujeme pěstovat. Prostě se kousnout, udělat to, i když se mi nechce, jsem unavený a radši bych hrál tenis. Lidi, kteří dělají věci, do kterých se jim moc nechce a které ostatní odkládají, to dotáhnou vždy nejdál. Radost je odměnou za úspěch, ale radovánky k úspěchu nevedou.
Ono „dotahnout to nejdal“ je dost relativni pojem. Jde urcite o priority. Budu vedet, ze za modrou presne takovou ve dvanact dostanu dobre zaplaceno, a za utrzene penize muzu potom dle svych predstav travit svuj volny cas. To je jeden mozny pristup. Nebo budu za malo penez kreslit kyticky jake chci, budu u toho stastny a zadne rozdelovani na prace=opruz a volny cas=bezva nebudu potrebovat. Podle me je nejvetsi uspech byt stastny v tom co delam. Jaka je vase definice uspechu?
Podle me jste to pochopil jinak, nez to bylo myslene, tak se tady tak nerozcilujte. Diky
Zasnu nad tim, jak clanek porad vztahujete k matematice. V clanku se o nicem takovem vubec nemluvi a mne prijde uplne nelogicke to k matice vztahovat. Pokud je pro vas pochopeni clanku obtizne, tak jo, to se muze stat. Pak se ale ptejte. Ptejte se autorky, jak to presne myslela. Diskutujte s ostatnimi, jak to chapou oni, ale prosim nekritizujte hned zpusobem „no to je teda blbost, v zivote to tak nechodi“. Ten, kdo to takovym zpusobem komentuje, pusobi ve vysledku nabubrele a hloupe. Tak si nechte ty nenavistny kecy pro sebe a nejdriv se poradne zamyslete.
A kdo je tak smělý, aby určil pravidla, podle kterých se vybere nejlepší obrázek?
Takže rezignujeme na všechna pravidla? Budeme chválit holčičky, které nakreslí prase s rohama? (S jezevcem s parohami na mě nechoďte.) Příběh s kytičkou je laciným tlachem. Co dál? Nebudeme raději chválit ani za dobře spočítaný příklad, ani za rovně narýsovanou čáru, ani za pěkně přečtenou větu, aby holčička s chybně spočítaným příkladem nepocítila k někomu ZÁŠŤ? Co je to za holčičky (a mohli by to být i chlapečci), které tak snadno ztrácejí vnitřní motivaci? Možná jí tolik ani nebylo.
muj syn prinesl nadhernej obrazek duhovy zirafy. nedovedu si predstavit, ze bych mu mela vynadat, „vzdyt zirafa je prece takova a makova“. kdyz se ho zeptam, jakou barvu ma zirafa, samozrejme to vi, neni debil, ale nechape, jak to souvisi s tou jeho duhovou. autorka upozornuje na to, ze nas zpusob vychovy dela z deti roboty. ale trochu nepocita s temito nazory: „ano ano! my chceme mit z deti roboty! cim driv, tim lip!“
Po přečtení předchozích dvou komentářů se mi vybavil text písně Jaromíra Nohavici:
„…a já pak kroutím šroubky na peršingy
a kdyby snad ne tak mi dají do těla…“
Od své základní školní docházky (tedy již 40 let tvrdím), že dokud se školství nevzdá známkování výtvarky a tělocviku, tak je to jasný signál, že je něco špatně. Jak by byl známkován takový Picasso – proč tedy ne obrázek jezevce s parohami.
Kde se bere odvaha známkovat výtvarku a tělocvik, měla by se známkovat snaha, radost z pohybu či vyjádření, o to jde. Ne kreslím na známky nebo hraji basket na známky.
Pod vlivem toho někteří dospělí v rekreačním sportu, který hraji, jedou za každou cenu na vítězství, ne pro radost z pohybu, i když svou destruktivní hrou zničí hru (a radost z pohybu) ostatním.
Na druhou stranu je to ideální prostředí pro silné jedince, že si svůj život nesmíme nechat zprotivit hloupými lidmi. Na to jsem přišel již na té základce. I sebekriticky žák devítiletky již pozná, kdo to s vámi myslí dobře a motivuje Vás k výsledkům, a kdo je prostě ten druhej, které je třeba se naučit ignorovat a nevpouštět do svého života jeho pravdy.
Mě ten blog udělal radost. Díky za něj.
Pokud je sebevyjádřením míněn obrázek, pak zcela souhlasím s autorkou. Pokud je jím míněno řešení kvadratické rovnice, tak je to nesmysl. Člověk se nestává robotem tím, že porozumí řešení složitějších úloh, byť některým z těch, kteří tyto složitější úlohy nepochopily, se tak může jevit.
Oprava: „nepochopili“. Nechal jsem se strhnout pohlavím autorky.
Znamkovani vychov snad ani pedagogický problém. Naopak, tím, že méné úspěšný žáček obdrží pěknou známku (znamkuje se max.1-2), může toto znamenat určitou motivaci.
A jednou si dovolím polemizovat s autorkou: Dítě se připravuje pro určitou roli v životě. Bude pracovat. Myslí si snad, že všichni lidé pracují s nadšením, nebo z existenčních důvodu? Není to určitá vychova i ve smyslu odměny za ní?
Žáci se obvykle sami začnou zajímat, gdyš je učitel dokáže nadchnout, což se bohužel ve Vašem případě ani ve francouzštině, ani v češtině nestalo. Umět děti nadchnout je věc osobnosti učitele a nedá se nikomu vyčítat, pokud mu tato schopnost chybí. Jestliže ale píšete o známkování a rozvíjení osobnosti, pak bych i já uvedla jeden příklad.. Proč jsme na češtině museli díla interpretovat tak, jak jste chtěla slyšet vy, a ne tak, jak jsme to pochopili my? Proč jsme se nemohli vyjádřit vlastními slovami?
Nevím, jestli je to fšechno kramaticky zpávně, po štyřech letech češtiny s Vámy jsem trochu zmatená.